Založení Kongregace ve Francii
Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského vznikla po třicetileté válce ve francouzském městě Nancy, kde bylo velmi mnoho chudých, potřebných a opuštěných lidí, dospělých i dětí.
Podnět k jejímu založení dal advokát Josef Chauvenel. V domě svého otce zařídil lékárnu, aby svými léčivými a posilujícími prostředky pomáhal nemocným a chudým. Když se však dověděl o spoušti, kterou způsobil v Toulu mor, hnala ho láska tam, aby ošetřoval ty nejubožejší. Sám byl přitom nakažen morem. Musel se vrátit domů do Nancy a tam v pověsti svatosti v roce 1651 zemřel. Jeho dojemný příklad přinesl nádherné plody. Ještě na smrtelném lůžku mu leželo na srdci, aby někdo jiný pokračoval v započatém díle lásky. Prosil svého otce, aby jeho dědický podíl daroval na tento účel. Emanuel Chauvenel si umínil stůj co stůj splnit synovo přání, aby dívky a ženy pokračovaly v péči o postižené morem. Odkázal proto nově vzniklé církevní charitativní nadaci dům pro tuto službu. Zakládací listina byla vyhotovena 18. června 1652 v Nancy.
V Domě milosrdenství mělo žít pět dívek nebo vdov. Měly se zaměstnávat pod vedením jedné z nich vyhledáváním chudých a opuštěných nemocných. Měly o ně pečovat, vydržovat je almužnami, těšit je a zprostředkovat jim svátosti. V tomto domě se brzy sešlo malé společenství pěti sester a pod vedením vdovy Barbe Thouvenin začaly vykonávat skutky křesťanské lásky. Sestry přijaly název: Služebnice Svaté rodiny Ježíše, Marie a Josefa. Nově založená církevní nadace dostala schválení od generálního vikáře z Toulu Jeana Midota 31. srpna. 1652.
V roce 1662 – 10 let po založení společenství – obdržely sestry od Emanuela Chauvenela druhý dům všeobecně nazývaný Dům svatého Karla. Podle něho začali lidé brzy Služebnice Svaté rodiny nazývat Milosrdnými sestrami svatého Karla. Tak vyšel vlastní název společenství sester z lidu. Sestry to vnímají tak, že Boží Prozřetelnost společenství svěřila ochraně svatého Karla Boromejského, který ve své době rovněž pomáhal nemocným nakaženým při řádění morové epidemie.
Sestry zpočátku nežily jako řeholnice. Byly na svou dobu pokrokové tím, že zasvěcení Bohu realizovaly ne v přísné klauzuře kláštera, ale v činné službě bližním. Přesto však toužily po určitém uspořádání způsobu života. Žádaly, aby mohly žít podle řehole svatého Františka Saleského, kterou sepsal pro nedávno vzniklé společenství sester Navštívení Panny Marie. Specifikem této řehole byl důraz na vnitřní ctnosti a život podle evangelia, pravidla byla sestavena tak, aby je mohly zachovávat i ty, které nejsou schopny praktikovat náročnou askezi požadovanou v jiných řádech. Biskup v Toulu André Saussay přijetí řehole sv. Františka Saleského schválil ke dni 21. května 1663, kdy udělil společenství i trvalé církevní potvrzení.
Po více než dvacetiletém trvání měla společnost jen pět sester a několik novicek. Důvod malého rozkvětu viděly sestry v tom, že se nezasvěcovaly Bohu sliby. Matka Barbe Godefroy požádala biskupa z Toulu o dovolení složit sliby. Toulský biskup pověřil opata premonstrátského kláštera v Etivalu, P. Epiphania Louyse, aby jejich sliby přijal. P. Epiphan Louys přepracoval původní Konstituce sester tak, že zachoval augustinsko-saleský charakter. Augustinská pravidla zdůrazňují primát milosti a lásky, pravidla svatého Františka Saleského vtiskují Konstitucím asketickou mírnost, vysoké mravní požadavky, spojení nazíravého života s životem činným, zjasněný postoj k době a prostředí. Sám sestry připravoval na slib milosrdenství a vytrvalosti ve službě a ve společenství, který sestry složily o svátku svaté Marie Magdaleny 22. července 1679. Tři základní evangelijní sliby se připojily postupně: v roce 1704 slib poslušnosti, v roce 1708 slib chudoby a v roce 1711 slib čistoty pro Boží království.
Do roku 1702 se sestry věnovaly pečovatelské službě. Později se přizpůsobovaly potřebám doby a přejímaly také ošetřování v nemocnicích, věnovaly se i vyučování a výchově mládeže.
Rozvoj a vnější růst společenství si vyžádaly doplnění konstitucí, které provedl toulský biskup Francois de Camilly v roce 1713. Téhož roku byla řehole poprvé vydána tiskem. V roce 1720 určil tento biskup postavení generální představené a ustanovil dům U svatého Karla Boromejského za mateřinec Kongregace.
Nově přepracovanými konstitucemi, řeholními sliby, ustanovením generální představené a mateřského domu byl položen základ pro řeholní společenství. Byl ukončen proces přeměny ze světského společenství na společenství řeholní. Z laického společenství bez pevných pravidel a slibů, z nadace s charitativním účelem, se postupně formovala řeholní společnost – Kongregace SCB.
Na žádost pana Aloise Klára přijal Mateřský dům v Nancy kandidátky z Čech, aby je vychoval pro jeho ústav slepých v Praze.
Kongregace SCB v Českých zemích
Počátek působení v Čechách je svázán s osobou pana Aloise Klára, který opakovaně usiloval o příchod sester boromejek do Prahy. Přál si, aby se ujaly vedení jeho ústavu slepých na Malé Straně. Mateřský dům v Nancy nabídl formaci českým kandidátkám, které by pak ve své rodné zemi mohly rozvinout další působení. V roce 1834 z podnětu P. Heřmana Dichtla z Českých Budějovic se odebraly do noviciátu v Nancy dvě dívky z Čech: Terezie Walterová – pozdější sestra Marie Adalberta a Františka Fickerová – sestra Marie Louisa. Hned v roce 1835 je následovaly další: Terezie Preinfalková – sestra Marie Hippolyta a Jana Němcová – sestra Marie Eufemie. V roce 1837 přišly tyto mladé sestry do Klárova ústavu v Praze společně se dvěma Francouzkami. První kandidátkou v Čechách se stala rodná sestra sv. Jana Nepomuka Neumanna Johanka, která přijala řeholní jméno Karolina.
Po určité době změnily sestry působiště a začaly ve spolupráci se šlechetnými lidmi a s jejich hmotnou podporou pracovat na stavbě nynější Nemocnice pod Petřínem.
Samostatná pražská větev Kongregace dosáhla v roce 1841 papežského schválení Řehořem XVI. Ve schvalovacím papežském breve je uvedena zajímavá poznámka, že Svatý otec neschvaluje společenství jako řád, ale jako Kongregaci s jednoduchými sliby a se zaměřením na službu chudým a nemocným. První generální představenou nově vzniklého generalátu byla francouzská sestra Matka Terezie Helwigová.
Na konci 19. stol. a v první polovině 20. stol. sestry působily asi na 120 místech tehdejšího území Rakouska – Uherska. Převážně v nemocnicích, v péči o staré občany, sirotky, předškolní a školní děti a mládež, o postižené děti, slepé a hluchoněmé, slabomyslné, v nápravných zařízeních pro mladé lidi a ve věznicích. Podílely se na katechezi, pečovatelské službě po domech, sloužily církvi v seminářích, na nunciatuře a v péči o kněze. Ve válečných dobách sestry pečovaly o raněné vojáky v lazaretech.
Poválečná léta přinesla základní zlom v životě a činnosti pražské Kongregace SCB. V Kongregaci žily od počátku sestry české a německé národnosti. Po 2. světové válce došlo k násilnému odsunu 300 sester německé národnosti do Rakouska a Německa. Matka Klementina Zaunmüllerová se kvůli německé národnosti dobrovolně vzdala svého úřadu, aby zachránila Kongregaci před státním zrušením, a odešla do exilu, kde do konce života zastávala postoj odpuštění a vzájemného smíření.
V padesátých letech 20. století nastala likvidace domů a činnosti sester. Představené a vedoucí sestry byly z politických důvodů internovány a vězněny, mladé sestry z nemocnic byly nuceny pracovat v pohraničí v textilních továrnách. Politická situace nedovolovala řeholním společnostem přijímat dorost. Toto těžké období je spojeno s působením Matky Bohumily Langrové, která nesla velmi statečně tíhu národnostních a politických těžkostí poválečné doby, spojenou s jejím odsouzením na 20 let odnětí svobody, zrušením mateřince v Praze a systematické likvidace církve.
Sedmdesátá léta 20. století jsou poznamenána zpřísněním politického režimu. Společenství zaznamenalo velký krok dopředu z bezvýchodné situace odvážným rozhodnutím generální představené Matky Vojtěchy Hasmandové, která se rozhodla přijímat dorost tajně. Tímto rozhodnutím na sebe brala riziko dalšího pronásledování, které sama osobně zakusila již v padesátých letech, kdy byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 8 let vězení. Vedla společenství k duchovní obnově v duchu Druhého vatikánského koncilu.
Během let se Kongregace SCB postupně rozšiřovala do Německa, Polska a Rakouska. Sestry odtud zakládaly misie v Zambii, Senegalu, v Mexiku, v Egyptě, v Izraeli, v Rumunsku a na Sibiři. V roce 1970 byla založena Federace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Účelem Federace je uchovat mezi jejími členkami věrnost původnímu charismatu.
V roce 1989 se Kongregace ocitla na křižovatce. V tomto období nově nabyté svobody došlo k podstatným změnám i v životě církve. Objevily se nové impulsy pro život a činnost ve společenství. Mohlo dojít ke zveřejnění tajně přijímaných sester a tím i k obnovování rozmanité činnosti. Toto bylo spojeno s náročným navracením církevního majetku, hledáním nových možností v rámci početně velmi zmenšeného společenství, ve kterém bylo více sester staršího věku. Nastal čas hledání své identity v dnešní době. Tíha náročného rozhodování spočívala na Matce Inviolatě Krupkové, která stála v čele společenství do roku 1994.
Nesnadné hledání nové cesty je spojené také s obdobím služby Matky Remigie Češíkové (1994 – 2000). Bylo zapotřebí unést tíhu proměny a zápasů o novou budoucnost. Na konci století souběžně probíhala touha po obnově života, novém vyjádření identity zasvěceného života povolaného k milosrdné službě s rychlým rozvojem činností, navracením domů a jejich náročné rekonstrukce. Bylo třeba objevit pravé jádro charismatu a vsadit ho do dnešních dnů. Toto vše vyvolalo v životě společenství krizi. Zároveň však začala obnova kontemplativní dimenze zasvěceného života cestou modlitby, rozšíření eucharistické adorace do každého dne, posílení formace od základní až po trvalou. Sestry usilovaly o oživení rodinného ducha cestou vzájemného sdílení.
Velkým darem se pro celé společenství stal Jubilejní rok 2000. Rok smíření s Bohem i s lidmi, s jeho kroky k očištění paměti, k usmíření a odpuštění vzájemných vin. V roce 2000 vstoupila Kongregace do třetího tisíciletí pod vedením nově zvolené Matky Bohuslavy Kubačákové a s povzbuzením slovy Svatého otce: „Nebojte se, překročte práh naděje a nechte se vést.“